to co mi napovídá múza

Láska přes toaleťák    povídka

To ji napadlo, když přišla do jejich společného bytu a na stole v kuchyni našla útržek toaletního papíru s básničkou. A další pak v obyváku, v koupelně, v ložnici na nočním stolku i na balkóně připevněný kolíčkem na prádlo k zábradlí. První, co ji napadlo bylo, kolik asi papíru zbylo na roličce, v oné místnůstce. Pak se za to ale zastyděla. Vždyť je to romantické a milé, že na ni tak myslí a píše jí kudy chodí. Básničky to byly krátké, ale plné něhy a lásky. Láskyplné. Ona ale moc romantička nebyla. Mluvila o sobě jako o realistce a myslela tím, že nelétá s hlavou v oblacích, nepotrpí si na něžnosti a hlavně dokáže zařídit a zajistit všechno lépe než kdekterý muž. Básničky si sice přečetla, ale přistihla se, že má chuť opravit v nich špatný slovosled, archaický sloh a taky tu jednu chybu, která ji neomylně udeřila do očí. Rozhodla se, v rámci zachování pohody a klidu to přehlédne. Posbírala útržky do úhledného balíčku, položila na botník a zapomněla na ně.

Těšil se. Jak se bude tvářit, až se k ní dnes vrátí domů. Domů k ní! Jak krásně to zní. Dal si opravdu záležet. Tajně básně rozvěšel po bytě a schoval na různá nečekaná místa. Těšil se, jak je ona bude postupně nalézat a on uvidí to překvapení a rostoucí něhu v jejich očích. Bydlí spolu krátce, znají se dlouho. Rád ji překvapuje. A teď se těší na objetí a pusu až otevře dveře. Má v rukávu ještě další překvapení, ale to až pak. Ví, že musí brzdit. Ze svých předchozích vztahů už věděl, že přílišnou pozorností vztah vadne, stejně tak jako když pozornost úplně chybí. Taková ta rovnováha, pomalé plynutí. Nevěděl ale, jestli to tentokrát dokáže. Věděl o sobě, že je urpuťák. Že když se s dárečkováním a překvapováním rozjede, zůstane jednou stát sám, uprostřed prázdného bytu. To už nechce znovu zažít. Tak snad s ní... Bude to ta pravá? Zasmál se. Co je to pravá a co levá? Věděl, že je jiná než on, že si na něžnosti nepotrpí, ale přikládal to tomu, že je často nezažívala. Že je nastavena tak prakticky a realisticky, až si on sám někdy v tom vztahu připadá jako žena. Prostě ji miluje. Bláznivě. Tak co.

Večeřeli (při svíčkách) a ona si všimla jak mu jiskří oči (a nebylo to z těch svíček ani z vína, z jedné decky se přece nikdo neopije!), jak se po ní pořád dívá a ačkoli nic neříká, jakoby se na něco ptal. Nevěděla co se děje. Netušila, co se po ní chce, ale nechtěla se ptát, aby nebyla za hlupáka. Choval se pozorně a mile, až jí to přišlo podezřelé a zvláštní. Její máma jí říkávala, že když mužský přinese domů kytku, tak určitě něco provedl. Jenže oni nebyli manželé. A nebyli tak dlouho spolu, aby musel něco jakoby ´žehlit.´ Nebo se plete? "Stalo se něco?" Zeptala se konečně. "Ne, nic. Prostě tě miluju!" Na to on. Uf. ´Nic,´ to znamená, že se děje ´všechno,´ řekla si a začala být ostražitá. Pozorovala, jak se dívá, jak jí, jak se usmívá. Usmívá se! Proč se pořád tak usmívá?

Měl radost, že se jí kytka líbila. Schválně se pro ni stavil v květinářství a nechal ji speciálně pro ni uvázat, i když v obchodě byly ve slídových obalech pohozené spousty mírně povadlých tulipánů. Doma dal kytku do vázy, uvařil a naservíroval na stůl. Nezapomněl na svíčky, samozřejmě. Sen všech zamilovaných. Dali si pusu a dlouze ji objal. Voněla krásně. Těšil se, až najde jeho další překvapení, které se mu podařilo v nestřeženém okamžiku připravit. Teď společně jedí a on je tak napjatý. Je zvědavý, jestli našla jeho láskyplné vzkazy. Co na ně říká a jak se jí líbily. Ach. Musí to vydržet a nic neprozradit, i když by obrovsky rád. A tak na její dotaz odpoví vyhýbavě. Jazyk za zuby. Opakuje si v duchu. Už aby bylo po večeři. Ví, že se ona zvedne a půjde si číst do ložnice. On ještě chvíli počká a pak půjde za ní. Těší se na ty její překvapené oči.

Nerada sleduje televizi, jde si po večeři vždycky raději číst. Ještě pořád nejistě se zvedne od stolu a zamíří do ložnice, převléct se do pohodlných, měkkých věcí a zachumlat se do křesla, číst si, nebo psát. Otevře dveře a spadne jí brada. Z hrdla se jí vydere výkřik leknutí: "Buueh!" "Co se děje, laski?" Tak jí říká, ´laski,´ jako by jich bylo více, ne jen ona sama. "Copak?" Opakuje otázku a skokem je z kuchyně u ní. Ona zírá na postel a nemůže se ubránit vyděšenému výrazu ve tváři. Na posteli leží obrovská umotaná mašle z toaletního papíru se srdíčky popsaná drobným písmem. On se usmívá. Ona se ne a ne vzpamatovat. Tak i jemu po chvíli klesají koutky úst a ptá se zkroušeně: "Přehnal jsem to?" Ona krčí rameny, ale nedokáže nic říct. To jako fakt? To mně děsí, děsí! Běží jí hlavou. Teď ho asi bude ještě muset utěšovat, že se tak lekla a neprojevila náležitou míru romantična. Jenže co má udělat. Co by udělala nějaká jiná na jejím místě? Ona má chuť utéct, nebo se přinejmenším vyvětrat na balkóně. Jde to rozdýchat. On chvíli smutně stojí, pak se otočí a zmizí. Jde sebrat ty malé lístečky, které rozházel po bytě, aby mohla hledat vysněný poklad, Ty lístky, které by ji po stopě dovedly až na nejmenší místnůstku v bytě, kde čeká to ´NEJ překvápko!´ ´To jsem zvoral.´ a ´Asi blbost´, říká si teď, když bere ze stolecku u mísy tu malou sametovou krabičku a dává si ji do kapsy. Ona na balkóně a on na WC se zamýšlejí nad všemi následky svých činů.

Korálkové pohádky

Víte děti, jaké ozdůbky nosívaly vaše prababičky a babičky? Někdy kovový prstýnek se skleněným kamínkem, někdy řetízek. Nejčastěji to ale byla šňůra barevných korálků. A také písničky co si zpívaly k práci na poli, na zahradě i doma, nebo třeba u muziky, jsou dodnes takovými korálky. Každá písnička jeden krásný, barevný korálek. Tak si poslechněte jak to bylo..

Pohádka třetí - žlutý korálek

V širém poli studánečka

Každé léto, když zezlátly klasy, šli ženci s kosami do polí.

Šla všechna chasa. A sousedé si pomáhali navzájem, protože věděli, že když si pomohou, bude práce dříve hotova a udělá se ve správném okamžiku tak, aby se pak zralé zrno při mlácení dobře oddělilo od klasu, ve stodole neplesnivělo a aby byl dobrý chléb.

První žnec, zkušený hospodář, promnul klas mezi prsty, přivoněl a ochutnal. Usmál se na ostatní. "Je ten pravý čas. Dejme se do toho." A ženci se dali do práce. Kosili od Božího rána žlutá pole a políčka. Šli v řadě a stejným pohybem kladli klasy k zemi. Jejich nabroušené kosy se stříbrně leskly a vydávaly ten zvláštní šepotavě šumivý zvuk: "Šjjuuu, šjjuuu."

Za žence se připojily pohrabovačky, děvčata a ženy ze vsi. Shrabovali pokosené klasy a vázaly je povříslem do snopů. Ty pak větší děti stavěly do panáků a ty nejmenší běhaly kolem a sbíraly vypadlé klásky do kytice.

Mezi ženci kráčel také František, vysoký, pohledný mladík, za kterým se děvčata ze vsi otáčela a pro kterého si ty odvážnější při muzice chodily do tance. I teď si děvčata špitala a pozorovala jak zručně a volně kosí. František si jejich štěbetání mnoho nevšímal. Poslouchal šustění klasů ve větru, zvonivý zvuk kosy i zpěv ptáků. Čelo se mu námahou rosilo, ale děkoval v duchu Bohu za úrodu. Tu ho upoutal na kraji pole pohyb. Přicházela Růženka v krásné nové sukni, s hráběmi přes rameno a džbánem v ruce. Vlasy měla do copů a ovázané červenými mašlemi. To co měla na sobě, ale nebylo do pole, spíš k muzice.

Usmála se na Františka, když kolem procházela, ale víc si ho nevšímala. I on se usmál a trochu zrudl. Ostatní mladenci na poli si také Růženky povšimli. Ozvalo se obdivné pískání. "Tedy, to je laňka. Hned bych si dal říct." "Tak běž, běž, do toho!" "To by mě tatík přerazil, kdybych si začal s takovou!" A ženské si taky přisadily: "Podívejte co to má na sobě! Takhle jde do pole? Takhle se obleče k práci?" "No jo, jaká matka, taková dcera, kdo ví co byla zač!" "Poběhlice jakási!" Růženka na to nic neříkala a pustila se do práce. Jemně a zručně shrábla klasy do řady, ze slámy spletla povříslo a svázala snop, první, druhý třetí. Bosýma nohama po strništi téměř tančila. Však se o ní říkalo, že její máma byla jistě lesní víla. Růženka totiž bydlela jen se svým tátou v hájovně a odmalička se starala o celé hospodářství. I proto jí teď ruce jen jen hrály. Blížilo se poledne, slunko už hřálo plnou silou a ženci už dokosili až ke studánce.

V širém poli studánečka 1 sloka zpívat

Děvčata prostřely na trávu šátky, vzaly džbánky a šly nabrat vodu do studánky. Ženy mezitím vybalily z košů chléb, sýr, tvaroh a ředkev pro sebe i pro žence.

Ženci otřeli pot z čela, očistili kosy hrstí trávy a usadili se vedle žen na mezi. I Růženka šla s děvčaty ke studánce. Kdo ví, jak se to stalo. Snad, že jí Madla podrazila nohu. Nebo snad jen nešikovně stoupla. Zakopla a rozbila džbánek. Děvčata se smála a škodolibě se pošklebovala: "Ha, ha, ha." "Koukejte, koukejte se, víla je nešika! Ani nabrat vodu nedokáže." byla v tom závist a zloba - za to, že je Růženka jiná.

V širém poli studánečka 2 sloka zpívat

Trochu jí vyhrkly slzy, ale podřepla a tiše sbírala střepy do sukně. Najednou cítila jak jí někdo přihodil ouško rozbitého džbánku do klína. Vzhlédla. U ní klečel František a pomáhal jí sbírat střepy a střípky. Usmál se na ni a ona na něj. "Pojď" řekl a podal jí ruku. Chytila se ho a on ji doprovodil až ke studánce. Děvčata co právě nabírala vodu vykulila oči a překvapeně se rozestoupila.

V širém poli 1 a 2 sloka zpívat

František nabral vodu do dlaní a nabídl ji Růžence.

Napila se, poděkovala a pak si sedli u studánky a jedli spolu chleba se solí. Chutnal jako marcipán.

KONEC 

LETNÍ POVÍDKA

Letní povídka na tři slova

(louka, motýl, sen)

Ležím v louce. Ano, jsem v ní. Tím, že mé mírně roztažené ruce obtékají vysoké květy bylin, cítím se jako v lesním království. Kopretiny, zvonky, třezalky, komonice, vzrostlé trávy. Ležím mezi nimi a dívám se do mraků. Je mi krásně. Zhluboka vdechuji vůni krajiny. Barevnost květů a modrého nebe mne nutí do úsměvu. Poslouchám vítr a šustot vysoké trávy. Náhle mne cosi mírně zatahá za nohu. Zvednu hlavu, abych se podívala co to je. Svízel se mi právě omotává kolem prstů bosých nohou. Ležím dál. Neleká mne to. Když se přidají i bílé kořínky bršlice a propletou se s mými vlasy, zpozorním. Ale nehýbám se. Nechci poškodit jejich stvoly ani kořínky. Jakoby vrůstám do louky. Jsem jí, právě tak, jako ona je mnou. A tak se nechám pomalu omotávat tou zelení. Není to nepříjemné a není to ani hororové. Je to jemné a přátelské. Ještě jsem nezapomněla na to spojení. Cítím, jak příjemné a přirozené to je. Propojení. Laskavé i pravdivé. Jsem zabalená jako motýlí kukla. Brzy proběhne má metamorfóza. Již brzy. Přes prameny stvolů prosvítá, do mého zeleného domu, slunce. Nevidím ho, ale cítím jeho teplou péči. Znenadání se odněkud zvenku ozve šum. Co je to? Jsem zvědavá. Sílí to. A tu se otevře můj kokon a já vystupuji a rovnám si křídla. Když se mi podaří překonat omračující jas letního slunce, pochopím, co jsem to slyšela. Z louky postupně vzlétají tvorové s křídly. Lidská těla, křídla motýlí. I já zkusmo mávnu křídly a pak se třepotavě vznesu z louky do nebes. Létá nás tady mnoho a další přilétají z lučního rodiště. Kroužím, unášená jemným vánkem. Zdravím ostatní létavce úsměvem. Létám, jakobych tohle umění ovládala odjakživa. Konečně, po letech snů a přání, zase létám. Ano, ten pocit, že to není poprvé, je jako jistota. Užívám si vzduch a jeho proudění. Točím se ke slunci. Pokorně s radostí v srdci děkuji. Krásný sen přeruší nepříjemný ostrý zvuk. Budík. Ach ne, nechci ještě vstávat. Teď ještě ne, když se mi konečně vrátily mé létací sny!

MOJE SETKÁVÁNÍ S MÚZOU

**  Místo odkud vchází

To zní tak důstojně. A ona je všechno, jen ne důstojná. Je bláznivá, ztřeštěná, zvědavá, dětsky bezprostřední, veselá, škodolibá, tvrdohlavá. Prostě svá. Takže nevchází. Téměř nikdy. Většinou spíše vstupuje, vtančí, nebo rovnou rozráží dveře. Někdy také vběhne jako velká voda a zpřevrací a nabije svou přítomností dosud tichý a útulný byt. Už si zvykám. Ačkoli miluju klid, její všudypřítomná energie má také něco do sebe. A přestože si většinou s vyhledáváním různé zábavy po bytě vystačí sama, když slyším ve vedlejší místnosti zvuk tříštícího se skla, klidnou mne to moc nenechává. Už mockrát jsem se jí chtěla zeptat, kde je to místo, odkud všechny múzy a múzáci míří k těm svým ovečkám. A jestli jim tahle práce s lidmi někdy nejde taky na nervy. Protože, si uvědomuju jak to je s lidmi těžké. A co teprve se mnou. Tedy o dost míň, než to mám těžké já s ní. A netroufám si domýšlet, jak to musí vypadat jinde, když je tisíce povah lidských i těch múzích. Hádám že ta má múzenka jistojistě má svou, neopakovatelnou povahu. A chci se jí zeptat, jestli si mohou vybrat, koho budou chodit líbat na čelo. Řekla mi: "Tam v jedné čtvrtině délky duhy. Jde. Mám. A mohu si vybrat."  

POVÍDKA 

U krbu

Položím hrnek s horkou kávou ke krbu na podlahu a ještě sesbírám hračky z podlahy. Díky Bohu, chvíle klidu a ticha. Vím, že to nebude dlouhé odpočinutí, ale o to víc se ho snažím vychutnat. Zatáhnu závěsy, přiložím. V místnosti se roztančí po stěnách oranžovo červená barva ohně. Hned je mi tepleji. Nebo jsem se zahřála tím, jak jsem děti vypravovala na koulovačku s jejich tátou? Je to možné. Náš nejmenší si postavil hlavu a že půjde ven bez oteplovaček, jen tak v tepláčkách. Dalo mi to hodně práce, přesvědčit ho, aby si dal říct. Jsem jako máma fakt dobrá manažerka, výborná koučka a profesionál. Když se ovšem za tím pytlem blech (malá, menší, nejmenší a můj muž) konečně zavřou dveře, pocítím úlevu. Jsem sama. Konečně v tichu bytu úplně sama. I psa si vzali s sebou. Uf! Zaženu ten vtíravý pocit studu, za to, že se raduji ze samoty a začínám si ji užívat. Lehnu si na kobereček ke krbu, vezmu do dlaní vychládající kávu a dívám se do plamenů. Občas usrknu, pak zvednu pomalu jednu i druhou nohu a pomalu jimi začínám pohybovat. Zavřu oči a představím si písčitou pláž u moře. Ležím na pláži a slunce mne pomalu opéká. Klimbám nohama, mžourám přes tmavé sluneční brýle na plachetnici na obzoru. Je krásná a něžná na tom modromodrém pozadí. Slyším štěbetání racků a cítím vůni slané vody. A také zaslechnu něco, co do mého snění jaksi nepatří... "Pssst! maminka nám usnula, pojďte, půjdeme se potichounku svléknout do ložnice. Drž toho psa. Musíme mu umýt tlapky."

POVÍDKA 

Nadějná básnířka

Všechny jsou o mně, blesklo mu hlavou a dolil si kolu. Bylo mu divně po těle, trochu horko a trochu mráz na krční páteři. Všechny ty básničky jsou o mně.

Takže. Ale ne, to bych přece poznal. Uvědomil si ale v zápětí, že nepoznal. Že tenkrát na gymplu měl úplně jiné starosti, než se zajímat o jednu tichou, nenápadnou obrýlenou spolužačku. On tenkrát žil sportem a taky trochu pařbama. Jako sportovec měl kolem sebe vždycky houf obdivovatelek. A tak neřešil se kterou půjde na víno a se kterou do postele. Žil to tak nějak bez pocitů, bez citů a bez závazků.

Takže, ona mne milovala! Fakt hodně, podle náboje těch slov, která kladla na papír. Ta malá útlá knížečka byla vším. Byla bouří, byla vodopádem, byla řekou, byla chumelenicí, duhovou kapkou, potůčkem, letním deštěm i studánkou. Neuvěřitelné, takový talent. Škoda, že si jí tehdy ve třídě nevšiml. Jenže, co by to změnilo. Akorát by přišla o své iluze. Byl tenkrát povrchní a přelétavý teenager, stejně by jí nedokázal její cit opětovat. Jenom by ho brzdila v rozletu. V tom, jak si tenkrát představoval, aby se dostal na Mistrovství, nebo na Olympiádu. Nic z toho mu nevyšlo. Po úrazu skončil. A teď? Žádné fanynky, žádný rozlet, žádná láska. Jen nudná práce v kanceláři a někdy na pivo, s chlapama, po práci. Znovu rozevřel knížku a nechal její listy vějířovitě padat ze strany na stranu. To vyznání v ní bylo tak očividné, že měl chuť ji vyhledat, a zjistit, jestli ho stále miluje. Znovu se podíval na poslední stránku, kde byl její obrázek a krátký text. Poslední věta ho zmrazila. Vydáno in memoriam, jako vzpomínka na nadějnou básnířku. Tečka. Zůstal sedět jako opařený. Jeho plány se rozplynuly jako pára. Po zádech mu stékala jedna kapička potu a v oku se mu zaleskla druhá kapka...